Slavný husarský velitel baron Menzel válčil také v Čechách

© Josef Brtek, 2012

   Před 270 lety byla válka Marie Terezie s Francouzi v plném proudu. Jejich vojsko, obležené v Praze, na podzim 1742 táhla od Rýna vyprostit armáda markýze Mailleboise. Maršál v září neuspěl u Rozvadova ani nedaleko Kynžvartu (dnes Lázně Kynžvart). Ležením u vsi Broumova severně od Tachova, vyslal dragouny s granátníky zkusit obejít rakouské voje  a zjistit, je-li cesta k Teplé, Žluticím a Praze volná či slabě hájená přemožitelnými silami.

   Léčka u Velké Hleďsebe

  Rakouský průzkum neselhal. U Velké Hleďsebe je 28. září 1742 už očekával i vzápětí dokonale přelstil plukovník Menzel. Od pěších regimentů z vojska maršála Khevenhüllera, spojeného tu s armádou královnina chotě Františka Štěpána i princů Kristiána Lobkovice a Karla Lotrinského, pod své velení sebral všechny tambory; s nimi a svými jezdci se následně v jihovýchodním okolí Kynžvartu ukryl v lesích. Náhle vetřelce napadl a když řež jeho lehké jízdy s francouzskou těžkou (jízdní pěšáci – dragouni, tehdy obrnění kyrysy) i granátníky vrcholila, skrytí bubeníci zavířili signály k poplachu i útoku. Zaskočený soupeř utekl. Zanechal mnoho padlých, raněných i zajatců. Štábu hlásil, že pro velké síly Rakušanů ke klášteru premonstrátů ani k městečku Teplé nelze. Na tuto cestu, již za dva měsíce ještě rád opačným směrem využije z obležené Prahy unikající kolega de Belle-Isle, maršál Maillebois rezignoval, a s armádou v síle 111 švadron a 66 batalionů tedy 5.-7.10. odešel Horní Falcí do Chebu. Odtud táhl Poohřím, ale slabé čelo jeho avantgardy, pouhou piketu, v neděli 14. října 1742 uherští husaři Ference Nádasdyho a varaždínští hraničáři Ira Johanna Sigismunda Macquira ze Strassoldových sil Ghilányiova předvoje hlavní rakouské armády zničili u kláštera františkánů před Kadaní. Maje pak v těsném údolí střední Ohře přepadenu i prostřední ze tří kolon, čímž ztratil spojení s předvojem, starý maršál, jak se poté hájil, raději zavelel ústup proti toku řeky zpět do Chebu. Jeho početné, leč demoralizované a hladové voje, mstící se drancováním i paličstvím, za ničení mostů přes Ohři i dalších objektů vyklidily Klášterec nad Ohří, Ostrov, Karlovy Vary, Loket.

   Přepadení u Jáchymova

  Couvající hlavní armádě na Ohři s vozy bez potahů proslulý plukovník de La Croix, velící  od r.1727 samostatné kompanii dragounů, s níž podobně jako známí velitelé Jacob a Ferrari vedl záškodnickou válku za francouzskou stranu, dle rozkazu přiváděl ze Saska 300 oslů. Kdesi v nepřehledném kopcovitém terénu Krušných hor poblíž Jáchymova ho ve čtvrtek 18. října 1742 napadlo prý 400 husarů a 200 pandurů, ovšem strach má velké oči. Dragouny i soumary mu divocí, z lesa, ze svahů i ze zálohy útočící Balkánci – oh, mon Dieu! - dokonale rozprášili; přitom zabili 7 jezdců a 6 koní. Sám La Croix z diverzní pohromy vyvázl, svým pronásledovatelům unikl a ještě do června 1743, kdy při jednom z výpadů upadl do zajetí, škodil zásobovacími nájezdy a rozličnými diverzními akcemi své roty širokému okolí z francouzskou posádkou drženého Chebu.

    Překvapení v Sokolově

   Téhož 18.10. 1742 vpadl do Sokolova francouzský odřad. Plukovník Menzel s důstojníky právě obědval v šenku U bílého lva (dům č. p. 38, dnes 67, na rohu Starého náměstí a Rooseveltovy ul.). Opustil i část vozů a se svými  husary rychle ujel, s největší pravděpodobností asi proti proudu Lobezského potoka ke kostelní vsi Vranovu nebo báňskému městečku Čisté (Lauterbach, Litrbachy), případně na této cestě uhnuli přes vesnici Hruškovou do báňských měst Krásna či Horního Slavkova, zkrátka do relativního bezpečí kopců Slavkovského lesa, jen zčásti odlesněného v drsných klimatických podmínkách provozovaným zemědělstvím nuzných pohorských vesnic. Silná francouzská jednotka pak v Sokolově kryla ústup Mailleboisovy armády do Chebu před hrozbou nájezdů z této strany. Kdo byl onen agilní válečník, baron Johann Daniel von Menzel?

   Neklidná povaha

  Narodil se v úterý 30. září 1698 (píše se i 1692, 1693) v saském Lipsku jako syn felčara a lazebníka Johanna Mentzela a jeho ženy Doroty Alžběty (+1742). Když r.1711 Lipsko navštívil car Petr  Veliký, jel hoch s jeho suitou až do krušnohorských lázní Teplic. Pro synka chudých rodičů v 18. století nebylo mnoho možností, kterak se podívat do „velkého světa“. Po škole u sv. Mikuláše v rodišti nastoupil na univerzitu, leč duchamorná studia ho nebavila a utekl z ní k jezdectvu Augusta Silného, saského knížete i polského krále. Poté sloužil v saských jednotkách jak v Katalánsku, tak v Polsku. Strážmistr a šikovatel ze Saska na sebe u polského dvora upozornil Augustova prvního ministra a známého intrikána hraběte Jakoba Heinricha von Flemminga (1667-1728); z jeho blahovůle se stal rytmistrem (kapitánem jízdy) i šlechticem a mohl si tudíž vzít (r.1726?) za manželku polskou šlechtičnu von Sturchwitz.

   Pod vlivem schopného maršála hraběte Burkharda Christopha von Münnicha (1683-1767) vzdělaného Oldenburčana v ruských službách a oblíbence carevny Anny I. Ivanovny, se r.1728 stal majorem v ruské armádě. Flemming toho roku zemřel a v jeho přízni se již nešlo nadále hřát. Mladý Menzel se znovu oženil (kolem r. 1730, snad již r.1728), nyní s Ruskou.

   Krev za carevnu

  Po smrti ambiciózního autokrata Augusta Silného, vladaře Saska i polsko-litevského soustátí, se jeho někdejší poddaný J. D. Menzel aktivně účastnil války velmocí o polské nástupnictví (1733-35), kdy se podílel na ruském obléhání opevněného baltského přístavního města Gdaňsku. V následné rusko-turecké válce (1736-39) Menzel vynikl u dobytí Azova při Azovském moři, Pěrekopu v hrdle Krymu, krymské Bachčisaraje, jakož i pevnosti Očakova v ústí Dněstru do Černého moře. Vlivný maršál Münnich, v pestré společnosti dvořanů  patřící do okruhu nejbližších důvěrníků carevny Anny (svržen a poslán do vyhnanství v sibiřském Pelymu, kde setrval do r.1762, byl až 25.11.1741 palácovým převratem carevny Alžběty I.), ho dvakrát vyslal s misí do daleké Persie ke slavnému šáhovi Nádirovi. Dostal za úkol mocného orientálního panovníka získat za spojence Ruského císařství pro napadení společného nepřítele, rozpínavé Osmanské říše, od jihovýchodu. Tam základů vícera jazyků znalý a inteligentní Menzel projevil i diplomatické vlohy a obratnost. Toužil však po velké kariéře a postup v hodnostech v Rusku mu k tomuto cíli připadal příliš pomalý.

    Velitel husarů

  Proto r.1739 přešel do rakouské armády, sice v hodnosti podplukovníka. Když r.1740 vypukla válka o rakouské dědictví, postavil a vycvičil pro Marii Terezii „dobrovolnický sbor“ z Chorvatů i hraničářů z oblasti Potisí a Marošské stolice, podřízený maršálu Khevenhüllerovi. Svou bohatou praxí Sasy, Poláky, Rusy, Turky i Tatary vyškoleného kavaleristy důkladně poučený rokokový kondotiér Menzel mistrně ovládal taktiku drobné, záškodnické války. Naučil je bleskově přepadat, divoce útočit, rozptýlit se při palbě soupeře i se poté na vytčeném místě spojit k jeho porážce. S příštím doživotním vězněm Špilberku, slavonským baronem Franzem von der Trenck (1711-1749) a jeho dravými pěšími pandury, kteří na ubohé civilní obyvatelstvo rádi násilím „spustili bandurskou“, soupeřil ve smělých kouscích i plenění. Ješitný a hrabivý Trenck těžce nesl, že samolibý a kořistický Menzel zbohatl více. Menzelovi harcíři byli také chrabří, rvaví lupiči a paliči, nemilosrdní k vojákům i násilničtí k obyvatelům.

   Ze Slezska do Bavor

  Zjara 1741 Menzel ve Slezsku čelil lepším Prusům 10. dubna v proslulé, předčasným kořistěním vítězných kavaleristů nešťastně prohrané bitvě u Molvic (Mollwitz, Malujowice) naproti dolnoslezské pevnosti Břehu, jež se zanedlouho (5.5.) Prusům vzdala na svobodný odchod posádky, i ve srážkách u hornoslezského Grodkova (Grottkau, Grodków) anebo u výstavného a bohatého cisterciáckého kláštera Lubuše (Leubus, Lubia[n]ž), nejstaršího a největšího ve Slezsku, stojícího od r.1175 při Odře východně od Lehnice. Pro vojenské neúspěchy musela mladá Marie Terezie napřesrok Slezsko oželet.

 Od listopadu 1741 s  početnými voji zkušeného maršála Ludviga Andrease von Khevenhüllera-Frankenburga táhl Menzel do obojích Rakous i Bavorska. Tam se 17.1. 1742 podílel na krvavé porážce vrchního velitele bavorských sil Karla Albrechta, 60letého maršála hraběte Josefa Ignáce Felixe von Törringa zu Jettenbach rakouským generálem vom Bärenklauem u Schärdingu jižně od bavorskem okupovaného biskupského knížectví Pasova. Právě u města Schärdingu zřídili Bavoři opevněný vojenský tábor, z nějž rakouského dědictví chtivý kurfiřt Karel Albrecht vůči Marii Terezii, sestřenici své choti, původně tuto válku započal. Menzelovo vítězství jednak přispělo ke kapitulaci odříznuté francouzské posádky v Linci (velel jí generál hrabě Henri Francois de Ségur, 1689-1751, muž Angeliky de Froissy, zlegitimizované levobočné dcery regenta Filipa II. Orleánského), které zhatilo naději na vyproštění, a současně umožnilo Rakušanům přejít dolní Inn a po dalších útočných operacích do měsíce obsadit Mnichov.

   Dvojí vyplenění Mnichova

  Do něj patřičně hrdý, na své vybojované úspěchy pýchou se dmoucí Menzel coby velitel předvoje generála barona Johanna Leopolda von Bärenklaua zu Schönreith (1700-1746) vtáhl 13. února 1742 jako první; den poté, co se nepřítel Marie Terezie, bavorský kníže a český vzdorokrál Karel Albrecht, ve Frankfurtě nad Mohanem stal císařem Karlem VII. (v exilu už záhy zesnul). Odplatou za vyplenění Čech, Moravy a obojích Rakous Khevenhüllerových 50 000 Rakušanů zle tísnilo Bavorsko. Tehdy Bärenklau s Nádasdym donutili ke kapitulaci věhlasného záškodníka de La Croixe a jeho dobrovolnický sbor. Násilím a hrabivostí prosluli m.j. Trenck a Menzel; ten prý tehdy získal 4-5 tun zlata. Z nich m.j. ke konci života postavil uherské husary, černě oděné podle vzoru pruských „smrtihlavů“ 5. husarského regimentu, utvořeného r.1740 a napodobovaného leckde po Evropě.

  Dost možná, že se ovšem jednalo o fámu, kterou kolem sebe o výši majetku záměrně nechával šířit, aby zvýšil svou prestiž jak v očích armádního velení, kde by mu to pomohlo v přízni k další kařiéře, tak pro udělání dojmu před rokokově dekoltovanými dámami v salónech, kde se mnoha pestrými čackými válečnickými skutky svými i svých husarů tento sebevědomý, činorodý, bystrý menší obtloustlý chlapík rád chlubil. Jako by on, Trenck, Ahmed paša de Bonneval i další rokokoví dobrodruzi posloužili spisovateli za vzor pro soudobou fiktivní literární postavu zábavného i chvástavého barona Prášila - von Münchhausena, předchůdce kupř. literárního brigadýra Étienna Gérarda, dalšího z galerie sympatických sebechvalných mluvků...

   Po přechodném ústupu rakouských sil z Bavor do Čech si pak nezdolný záškodník Menzel 6. května 1742 za nové Khevenhüllerovy ofenzívy dopřál škodolibé potěšení ovládnout bavorskou metropoli už podruhé. To samozřejmě opět prudce zvýšilo jeho věhlas i hodnotu pro tereziánské vrchní velení, nemluvě o finančním efektu z opětného kořistění velkého a donedávna bohatého města, kde možná lze hledat základ Menzelova závratného jmění.

    Opět v Čechách

   S maršálem Khevenhüllerem pak harcířský plukovník před tlakem spojené přesily nepřátel couvl až v září 1742 z Bavorska Českým lesem za Tachov před Mailleboisem, posíleným o francouzsko-bavorský sbor generálporučíka hraběte Mořice Saského. V Bavorsku zůstal jen Bärenklauův sbor, hájící některé lokality a přepadající slabší oddíly nepřátel. Menzel a jiní velitelé uherské kavalerie jako Nádasdy či Pálffy, jim znepříjemňovali postup neustálými výpady z bavorských lesů, a to i na hornofalcké straně pohraničního Českého lesa. Přejít přes Rozvadov do západních Čech k Přimdě a Stříbru se Mailleboisovi kolem 13. září nezdařilo; rozvadovský průsmyk z lesů, svahů, starých i nových polních šancí a záseků uhájilo na 5000 Chorvatů generála von Helfreicha. Zálohu mu tvořil hodinu odtud u města Boru do bitevní sestavy seřazený sbor maršála prince Jiřího Kristiána Lobkovice v čele předvoje hlavní, od dobývané Prahy přes Plzeň na Tachovsko-Plánsko táhnoucí armády toskánského velkovévody, (dříve lotrinského dědice) Františka Štěpána, chotě Marie Terezie. Ke všemu byl předvoj francouzsko-bavorských sil Mailleboise ustavičně znepokojován nájezdy a přepady Menzelových uherských harcovníků.

   Menzel contra Balincourt

   S nimi se poté směle bil v severozápadních Čechách od Plánska po Slavkovský les, možná i Krušné a Doupovské hory. Jeho doložené vítězství u Velké Hleďsebe i spěšný únik ze Sokolova, tehdy Falknova, jsme již zmínili výše. V německy hovořícími poddanými obydleném pohraničí českého království se tento rodilý Sas se svou, po asimilovaných Polabských Slovanech měkčí „šišlavou“ němčinou jistě obstojně dorozuměl s uživateli chebského německého dialektu (tzv. egerlandštiny hornofranského původu).

  Hleďsebské pasti předcházela jiná větší jezdecká bitka poté, kdy maršál markýz de Maillebois 19.-22. září 1742 vstoupil do Čech přes Mähring a rozložil se asi 10 km (2,5 míle) od západní hranice táborem u vsi Broumova severně od Tachova při cestě k Plané. Tuto komunikaci mu František Štěpán pohotově přehradil svým ležením v Horní Jadruži naproti Broumovu. Mohl si manévr dovolit: poměr jeho sil k nepřátelským byl 84 000 ku 62 000 mužů, tedy 4 tereziánští na 3 spojence. Tehdy markýz vyslal odřad generálporučíka Clauda Guillauma markýze Testu de Balincourta (1680-1770) směrem ku Plané probít se co nejdál a vysondovat terén i situaci.

    Bojechtivý Menzel na mírně zvlněné rovině s rybníky a remízky v ploché kotlině uprostřed zalesněných pohoří nebojácně vyrazil jeho kavaleristům vstříc, načež se rozpoutala  regulérní jezdecká srážka jako vystřižená z olejomaleb dobových bataillistů, navíc vedená se vší zuřivostí  klusem, cvalem i tryskem rozjetých husarů s dragouny. Příval se srazil s příbojem. Pohyblivý chumel bojujících zahalil dým z bambitek i karabin, jedva se dostatečně přiblížily na dostřel, pak došlo „poctivou na ruční práci“ chladných zbraní, palašů, šavlí, handžárů, ocel jen zvonila, jak se jízdní oddíly, do sebe zaklesnuté a pomíchané, urputně šavlovaly, nedávajíce milost. Bojovný řev rozvášněných bojovníků, bolestný křik raněných a chroptění umírajících, ržání koní, rachot ručních palných zbraní i třesk sečných, to byl hlasitý zvukový kolorit nelítostné jezdecké srážky mezi dvěma přihlížejícími armádami, sledujícími boj zpoza polních opevnění svých táborů i z hradeb obsazených měst.

   Nebyl by to ovšem Menzel, aby proti kyrysy vybaveným dragounům Ludvíka XV. zaútočil čelně; to by bylo sebevražedné. Jen částí sil tak učinil, aby je na sebe nalákal, jinak jim vjel dle svého partyzánského zvyku do boků a týlu, což mu reliéf krajiny dokonale umožňoval. Tím je starý praktik donutil zbrzdit nájezd a roztříštit síly, obracet křídelní formace do stran. Nadávky chrlící Balincourt, veterán války o španělské dědictví, se nestačil divit, co se v několika okamžicích všecko seběhlo. Zdánlivě snadný střet silnějšího se slabším se obrátil v množství divokých osobních soubojů, kdy hrozen jeho kavaleristů brzy čelil náporu vyjících, své koně i zbraně bezpečně ovládajících Uhrů, zle dotírajících ze všech stran. Jeho dragouni si překáželi, bít se mohli jen ti čelní a krajní, ostatní se tísnili v chumlu, namačkáni na sebe, dokud na ně nepřišla řada po raněných či padlých kamarádech. Oh, sacrebleu, ces misérables Hongroises! Početní nevýhodu lehcí jezdci pod komandem důvtipného velitele vyvážili chrabrostí, taktikou i vhodným načasováním, kat aby to spral. Starý markýz Testu de Balincourt křičel rozkazy do ochraptění.

  Zdáli jej i jeho pokus okem i monokulárním dalekohledem pozorně sledoval velitel Mailleboisova předvoje, bystrý  46letý francouzský generálporučík Mořic Saský, schopný a chrabrý levoboček krále Augusta Silného, jenž mu býval otcem a Menzelově rodině vladařem. Když si hrabě Mořic uvědomil, že útok vázne a situace se začíná obracet v neprospěch jeho generála, vydal rozkaz svému sboru tísněného kolegu podpořit. Až tehdy se Menzel musel stáhnout a Mořicovy síly nakrátko ovládly Planou, středověkými hradbami a branami i na zámek přestavěným hradem chráněné hraběcí sinzendorfské městečko na protáhlém hřbetě západního výběžku Tepelské vrchoviny. To již Menzel ujížděl z boje, kterým jednak zjistil síly nepřítele, jednak ho zaměstnal natolik, aby velení mohlo přijmout příslušná opatření. Do Plané, odkud už měl pražskou cestu přes Teplou na dosah, ovšem Mořic dorazil dřív, avšak po zprávách o pohybu královniných sil ji záhy vyklidil a stáhl se s kořistí k Mailleboisovu vojsku. Dál jsme jeho českou kampaň přes Cheb Poohřím ke Kadani a zpět již nastínili.

  Onoho tolik dramatického roku, kdy šavli svíral v pěsti častěji, nežli příbor, si válečnickými aktivitami hýřící Menzel zaslouženě vydobyl hodnost královnina plukovníka, z prostého šlechtictví získal rakouský baronát a  potřetí se oženil, tentokrát s literárně činnou urozenou Rakušankou. Kde na to onen rázný muž činu vzal čas, věděl jen on sám.

   Na Rýně i za ním

  V úterý 23. dubna 1743 dostal baron von Menzel svolení zverbovat dobrovolnický sbor uherských husarů (3 roty), jenž směl příštího roku dalším verbováním v Uhrách posílit zdvojnásobením na 6 kompanií. Menzel opět bravurně dobyl důležitý Schärding, tentokrát ve směru od malebného, leč opevněného Wasserburgu na alpské řece Innu. Khevenhüllerův postup r.1743, najmě po míru s Bavory (22.4.) a těžké porážce Francouzů koalicí u Dettingenu (27.6.), proti Dunaji až k Rýnu umožnil Trenckovým pandurům i Menzelovým husarům veletok přejít a podnikat dlouhé nájezdy Dolním Alsaskem až do rodného Lotrinska, ztraceného chotěm Marie Terezie. Oba velitelé nájezdníků žárlili na sebe, na slávu, úspěchy, kořist. Byli vytlačeni zpět za Rýn. Ten se měl stát Menzelovi nakonec osudným.  

   Opěšalé spojenecké tzv. Pragmatické armádě Britů, Hannoveřanů a jiných zemí Rakušané poskytli dva pluky husarů i obávané Menzelovy harcovníky. Své bojové akce tudíž podnikal jinde, nezávisle na Trenckovi, s nímž by v součinnosti nevydržel. Německé říši válkou sebral Alsasko Ludvík XIV., Lotrinsko nedávno získal Ludvík XV. na choti, tehdy snoubenci Marie Terezie. Baron, poučen asi podobnými výzvami císaře a vzdorokrále Karla VII. Čechám, tedy vydal provolání, ať obyvatelstvo, značným dílem německé, povstane vůči jařmu utiskovatelky Francie. Jeho manifest se dočkal i překladu do španělštiny; patrně měl být šířen i v Katalánsku, jež vůči Madridu, kde vládli španělští Bourboni, překypovalo separatistickými náladami. Ani obyvatelstvo Alsaska a Lotrinska však nejevilo příliš chuti vměšovat se o své újmě do válek vladařů, při nichž divoká, formálně omezená přísnými rozkazy velitelů, leč  ohledy z křesťanské lásky k bližnímu nespoutaná soldateska obou stran vykrádá a zapaluje usedlosti sedlákům.

    Barokní memento

   Evropské sbírky chovají celkem asi 4 různé verze grafik s portréty Johanna Daniela von Menzela. Na jedné rytině je vyobrazen s husarem, pandurem a hraničářem, střežícími jeho oválný portrét, na jiné, posthumní, ve společnosti Smrtky ve francouzské  rokokové uniformě. Kostlivec v trojrohém klobouku a premovaném kabátci mu z ruky bere velitelskou hůl, což doplňují dvě německá čtyřverší jeho ovdovělé 3. choti Terezy Gabriely z Regenthalu, jakož i dva řádky ve francouzštině. Symbolika posmrtného sdělení je tu zcela jasná, nevyžadující dalších zvláštních komentářů.

   „Husarský Menzel“ (Husarenmenzel), jak ho už současníci nazývali, patřičně dbal i na svou propagaci: r.1743 vydal spisek o svých válečných činech do r.1742 včetně. Tento (svou třetí manželkou?) veršovaný spis doplnil svým vlastním dobrodružným životopisem z r.1743. Ten pro poučení i rozptýlení čtenářů vyšel nejprve německy v severoněmeckém Bielefeldu u Hamburku; poté v komerčně pohotovém vlámském překladu r. 1744 v Amsterodamu.

    R.1745 ho v této propagaci riskantních vojenských skutků písemnou sebechválou napodobí i „pandur Trenck“. Toho věčný rival baron von Menzel u generála von Berlichingena r.1743 nařkl z ukrutností, páchaných na francouzském území za Rýnem, nicméně vrchní velení toto obvinění nakonec nijak neřešilo. Vždyť k účinnému boji potřebovalo tyto úspěšné partyzány oba.

   Husarova smrt

  V říjnu 1743 rakouské vojsko kvůli vpádu Prusů Bedřicha Velikého do Čech muselo Porýní opustit, ale přitáhlo zpět zjara 1744 pod Karlem Lotrinským, švagrem Marie Terezie, místo zesnulého L. A. Khevenhüllera. Sboru činorodého podmaršála J. L. Bärenklaua, původem slezského Němce z Břežska, jenž 46letý padne v Itálii, vedl předvoj osvědčený válečník baron von Menzel, nyní už coby generálstrážmistr (t. j. generálmajor). Na něj byl povýšen ještě předchozího roku. Tak - jako „královský uherský a český generál polní strážmistr“ - se také prezentoval i v názvu své knižní autobiografie z r.1743, obsahující 186 stran.

  S podobně aktivním vrstevníkem von Bärenklauem dostali rozkaz vytvořit rakouské armádě vhodná předmostí, za kterýmžto účelem se na středním Rýně zmocnili ostrovů Maulbeer u Gernsheimu a Kühkopf u Stockstadtu poblíž Wormsu. Tam, v dalekém středním Porýní, nepokojnému husarovi dobrodružné nátury smrt konečně vyrvala z ruky velitelskou hůl (podle ní, německy „der Stab“, se nazývaly vojenské štáby; neb vyšší důstojníci s hůlkami, odznaky své pravomoci, si jimi zpravidla pomáhali při vzájemném ukazování na příslušné úseky a body bojišť, kde se něco důležitého dělo, kvůli čemuž bývalo nutno vzápětí přijímat včasná opatření v reakci na vývoj situace).

   Se slovy „Po dobré hostině zčerstva na nepřítele!“ jal se – patrně v poněkud podroušeném stavu - zkoumat terén a přitom provokoval hlídku nepřítele pijáckou převahou, načež jí byl ve čtvrtek 25.6.1744 smrtelně postřelen. Zemřel téhož dne za hlasitého modlení a bolestného volání „Pane Ježíši, vysvoboď mě!“, tvrdili zbožné panovnici generálové Bärenklau a Pretlach. Podle jiné verze byl slavný dobrodruh těžce raněn 25. večer a po přetrpěné noci nazítří 26. června dokonal.

   Eljén, húszar!

  Věhlasný mistr léček, přepadů, nájezdů i drancování vynikal důvtipem, odvahou, rázností, tvrdostí, zištností i opilstvím. Jeho skutky vešly do legend i lidových písní. „Baron byl zkušený partyzán staré doby,“ vystihla jeho osobnost nedávno Mgr. Jana Zajíčková. Po svém hrdinovi truchlící vdova jej dala pohřbít pod honosným náhrobkem v porýnském Gernsheimu, náležícím k Hessensko-Darmstadtsku.

   Byly to právě střední a západní Evropou obávané, exoticky oděné i vyzbrojené, v boji divoké, vynalézavé a smrtí pohrdající, v něm i po něm hrůzu vzbuzující, neštěstí a zkázu rozsévající balkánské oddíly husarů, pandurů i hraničářů („východních kočovníků“, jak je opovržlivě nazval poražený Karel Albrecht, jinak císař Karel VII.), jež zachránily mladé královně Marii Terezii smrtelně ohroženou říši tím, že její nepřátele také z českých zemí vyhnaly ustavičnými, dravými a lstivými diverzemi. Pomohly tak jejím armádám zvítězit osvědčenou, neustále obměňovanou a zdokonalovanou taktikou, jakou na tzv. vojenské hranici po celá léta v každodenní „malé válce“ uměly udatně a nelítostně bít Turky.

Popisky obrázků:

1) Baron Johann Daniel von Menzel (1698-1744) se Smrtkou. Dobová rytina. Archiv Josefa Brtka.

2) Sokolov, bývalý hostinec U bílého lva č. p. 38 (dnes 67), kde byl baron Menzel 18. října 1742 se štábem zaskočen u oběda. Foto Josef Brtek, 2012